Lilie a Bílá růže - Poslední boj

Jen o několik bloků dále se zatím schylovalo k bouři. Voldemort během pouhých několika hodin shromáždil své věrné. Všichni Smrtijedi, kteří momentálně nehnili v Azkabanu, už byli v Londýně. Pán zla věděl, že jeho oběti musí být nedaleko, protože celou oblast obklíčil a byl si jistý, že z ní prostě nebylo úniku. V okolí nebylo použito přemísťovací zaklínadlo ani letaxová síť, a jelikož průzkumná zaklínadla nezabírala, bylo téměř jisté, že se uprchlíci ukryli v nějaké nezakreslitelné budově. Měl silné podezření, že to bude v sídle Blackových, o kterém věděl od Narcissy, jelikož ovšem nepatřila mezi strážce tajemství, nemohl teď dům odhalit. Ani to ale nepotřeboval. Stačilo v okolí rozmístit skupinky Smrtijedů a vyčkávat. Dříve nebo později budou krysy muset vylézt z kanálu a pak přijde jeho okamžik...
Přestože se většina hlídek vystřídala už několikrát a potemnělou oblohu i řídkou ranní mlhu prořízly první sluneční paprsky, po Potterovi a ostatních nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Zrovna teď ho nesmírně těšilo, že oficiální postoj ministerstva čar a kouzel byl nevěřit v jeho návrat, protože jinak by se to tu zřejmě už dávno hemžilo bystrozory. Taková koncentrace kouzelníků na ulicích mezi mudly jistě neunikla jejich pozornosti, a kdyby to někdo chtěl prověřit, zřejmě by nebylo těžké v nich rozeznat čaroděje, podezřelé ze spolupráce s pánem zla i neprokázané Smrtijedy.
Ve skutečnosti tu několik bystrozorů bylo, ovšem nikoliv z pověření ministerstva, ale čistě z vlastní vůle. Nymfadora Tonksová zaslechla o podivném dění a ihned se vydala tím směrem. Cestou se k ní připojil ještě Remus a protože oba velice dobře tušili, odkud vítr vane, namířili si to přímo ke Grimauldovu náměstí. Samozřejmě neměli v plánu dorazit až k Siriovu domu a vyzradit tak případným slídilům jeho přesnou pozici, ale chtěli být na každý pád poblíž, aby mohli přátelům pomoci, kdyby se něco semlelo. V bývalém sídle Backů už se ale schylovalo k přemístění, protože výjimka, udělená Brumbálem, měla vypršet ještě před polednem.
Když se Snape chopil obou chlapců a Sirius dívek, aby se přemístili do Prasinek, neměli nejmenší tušení, že ti nejlepší z černokněžníků v okolí naslouchají ozvěnám jakýchkoliv zaklínadel. Byli proto nesmírně překvapení, když je v Prasinkách s mohutným třeskem obklopila skupina Smrtijedů a mezi nimi – samotný Pán zla. Než šokovaní přátelé stihli vytasit hůlky, byli paralyzovaní. Severus odzbrojil několik nepřátel, ale v tom okamžiku ho napadl Voldemort. Celý svět mu zalila tma černá a hutná jako dehet, a tvrdý dopad svého těla na dlažbu už prakticky nevnímal.
Nejdéle nepřátelům vzdoroval Sirius, z jeho hůlky šlehaly plameny a zářivě bílé koule, oslepující a zraňující veškeré protivníky. Většinu kleteb, kterými jej Smrtijedi stihli zasypat, pohltil jeho patron, ale přesile téměř dvaceti ke všemu odhodlaných nepřátel stojících v širokém kruhu kolem něj nemohl čelit dlouho. Dračí tlama, která se zavytím vyletěla z hůlky jednoho z černokněžníků, se mu zakousla do boku a srazila ho k zemi. Cítil drtivou sílu jako břitvy ostrých zubů, jak se mu nořily do těla, viděl svou stříkající rudou krev jak zaplavuje prašnou zem pod ním, vnímal dokonce ještě když mu Beatrix vykopla z ruky hůlku, kterou se bezhlesně snažil seslat poslední protikouzlo, a jak ho čísi ruce hrubě popadly a začaly vláčet kamsi do neznáma. Tělem mu projela poslední, nepředstavitelně ostrá, vše pohlcující vlna bolesti, tak silná, že si málem vylámal své křečovitě sevřené zuby. Teprve, když už věřil, že i ta nejhorší zákoutí pekla by mu v tu chvíli byla úlevou, ve chvíli, kdy se z posledních zbytků vůle modlil, aby už zatraceně konečně zemřel, omdlel ze ztráty krve a vysílením.
Harryho probudil proud ledové vody a kopnutí do boku. Voldemort ho popadl za vlasy a prudkým trhnutím ho přinutil zvednou se ze země na kolena. Pak ho prudce kopl do obličeje. Harrymu s odporným zakřupáním vystříkla sprška krve z nosu a zhroutil se zpátky na zem. Byl zesláblý a ta bolest ho úplně pohltila, jako rudá mlha. Přesto, když opět začal vnímat okolí, věděl, že ostrá, pulzující bolest v jeho nose je oproti tomu, co přijde, vlastně úplně zanedbatelná.
„Vstávej!“ zahřměl Voldemort a ještě několikrát ho vší silou nakopl do břicha. Harry, třesoucí se bolestí a vysílením, lapaje po dechu se vzepřel na rukou, aby vstal alespoň na všechny čtyři.
Voldemort k němu opět přistoupil a dupl mu na záda. V Harryho hrudníku zapraštělo několik zlomených žeber a on tupě zachroptěl bolestí. Zakašlal a na zem před ním se rozstříkla sprška krve. vůbec netušil, jestli je to jen krev ztékající z jeho obličeje, nebo jestli část z toho i vykašlal. Zamrazilo ho. Tohle nebyla bolest, na jakou byl zvyklý. Tohle nebyla výzva pro hrdinu. Tohle místo zatuchle smrdělo a z Harryho kapku po kapce s každým výdechem unikala životní síla. Byla mu zima. Umíral, a věděl to. Voldemort pokynul několika pochopům, kteří dosud stáli u dveří místnosti.
„Postavte ho, a držte ho.“ Voldemort se obrátil ke zdi. V těsných, masivních okovech tam visela Hermiona, napravo od ní také Ginny a Draco.
„Teď poslouchej, Pottere. Mohl bych tě jen tak zabít. Rozmáčknout jako červa, zašlápnout jako krysu. Ale v tom by nebylo ani trochu zadostiučinění. Stál jsi mě tolik času, tolik utrpení... Hsss!“ zasyčel Voldemort jak mu myslí proběhly vzpomínky na uplynulá léta.
„Proto z tvojí smrti udělám výzvu. Budu před tvýma očima mučit tvou nejdražší. A průběžně, kousek po kousku tě budu zabíjet. Dokud se vydržíš na ní dívat a pokud bolestí neomdlíš dřív, než dotepe tvoje srdce, tak jí pustím a nechám jí jít. Pokud zavřeš oči, jen na okamžik déle než na pouhé mrknutí, nebo jestli se zbaběle odporoučíš do bezvědomí, tak jí přímo před tebou podříznu jako podsvinče, a tebe pak zamknu do nejhlubších katakomb, které na ostrovech najdu a tam tě nechám dlouhá léta viset mezi životem a smrtí, sžíraného bolestí a vinou z její smrti. A abys viděl, že to myslím smrtelně vážně,“ otočil se Voldemort ke stolu a strhl kus černého saténu ze stříbrného podnosu. Za vlasy zdvihl uříznutou hlavu Severuse Snapa. Jeho krk někdo očividně přeřezal nepříliš ostrým nožem. Ještě teď, v posmrtně ztuhlém výrazu, se na bledé tváři zrcadlila bezmezná bolest, s jakou umíral.
„To ne!!!“ Vykřikl Harry než se Voldemort poprvé dotkl rozpáleným ocelovým prutem Hermionina břicha. Prudké zasyčení naplnilo vzduch pachem spáleného masa a mohutným vřískotem. Hermioně vytryskly slzy, bolest jí ohlušila, oslepila a na několik okamžiků úplně vypnula její myšlení. Když začala znovu vnímat, otřásala se neudržitelnými vzlyky, mezi kterými vyzvracela trochu žaludečních šťáv a začala kašlat a lapat po dechu.
„Harry zavři oči. Zavři oči. Ty budeš žít a mít šanci na útěk. Nevěř mu ani slovo z toho, co...“ proud jejích slov uťala rána pěstí, jak jí Voldemort udeřil ze strany do tváře. Harryho oči zaplavily slzy. Neměl nejmenší tušení, co má dělat. Možná kdyby zavřel oči, teď hned, ušetřil by jí trápení. Alespoň by odešla čistou a rychlou smrtí. Věděl to, chtěl to... ale nemohl to udělat. Představa, že zaviní smrt milované Hermiony mu drásala srdce víc, než kolik dokázal snést. A tak držel oči křečovitě otevřené a polykal hořké slzy. Voldemort vytáhl z výhně na druhém konci místnosti rozpálený cejch se znamením zla. Litinová lebka z temně černými dírami očí bíle žhnula a vrhala kolem sebe narudlé pablesky. Zvolna s ní přistoupil k Hermioně a v očích se mu mihl záblesk chtíče. Levou rukou z ní serval košilku, co měla na sobě, a odhalil její pláčem se chvějící ňadra.
Harrymu viděl, jak se rozpálený kov tiskne na její jemnou kůži a nechává tam navěky ošklivou památku. Jeho tělesnou bolest přebila vlna lítosti a bolesti, kterou cítila Hermiona. Jejich mysli se spojily, jak její vědomí vystoupilo pryč z týraného těla a hledalo útěchu v něm. Harry zachroptěl a vysmekl se ze sevření oběma strážcům, kteří ho dosud drželi. Krev, zaplavující jeho plíce, kterou průběžně vykašlával, rozdrcený nos ani pohmožděné vnitřnosti, šrámy po celém těle najednou necítil. Proplul bolestí a postavil se na ní. Cítil oporu všech tří přátel v místnosti, i Hermiony, přestože její tělo v tu chvíli selhávalo, zaražené v bezdeší a s bolestí zastaveným srdcem.
Sevřel oba strážce, kteří se na něj okamžitě zas vrhli po krkem, každého jednou rukou, jeho očima proběhla narudlá jiskra a pak je oba nadzvedl a rozdrtil jim hrdla. Ozvalo se chrchlání a bublání krve, ale Harry nepovolil. Nepovolil, dokud se jeho prsty pod zpřetrhanými vazy a tepnami nepotkali. Pak obě mrtvá těla zahodil, ruce zbrocené krví až po ramena, a otočil se k Voldemortovi.
„Úchvatné představení, Pottere,“ zašklebil se Voldemort, který na něj už mířil hůlkou. Dva mrtví stoupenci rozhodně stojí za shlédnutí toho nejbrutálnějšího divadla, které jsem viděl za celé roky, a ještě z rukou všemi milovaného hrdiny z Nebelvíru. Podívej se na sebe. Jsi jako zvíře a jako zvíře taky zemřeš, ve vlastních výkalech a skučící jako zbitý pes, ale nejprve,“ Voldemort levou rukou vytáhl dýku a napřáhl se proti Hermionině hrdlu, „ztratíš to, co je ti na světě nejdražší!“
Harry po něm skočil, ale vzdálenost několika kroků prostě nemohl urazit dřív, než dýka svůj krátký oblouk ke krku, ke kterému neodvratně sledovala. Harry vyslal celou svou vůli proti tomu pohybu, veškerou sílu své magie vydal na to, aby zastavil ten pohyb, kterým se neodvratně blížila smrt.
Čas jakoby se zastavil. Dýka milimetr po milimetru klouzala ke svému cíli, Harry letěl vzduchem směrem s vychrtlé postavě v černé kápi, ale pořád byl daleko, příliš daleko. Voldemort svou hůlkou sváděl pryč proud surové magie, který k němu od Harryho prýštil, a maličko ho překvapilo, kolik síly v něm bylo. Než se pořádně rozmáchl dýkou, zakolísal trochu bolestí, ale ne dost na to, aby mohl minout hrdlo, které chtěl přetnout orientální obětní dýkou, snad nejostřejší čepelí na celém světě.
Prudký náraz zezadu ho však posunul natolik, že dýkou jenom křísl o zeď na šířku dlaně daleko od Hermionina ramene. Otočil se a na zemi za sebou viděl Ginny, která do něj vrazila. Za sebou uslyšel žuchnutí, to jak Harry dopadl na zem těsně za jeho zády. Před ním stál Draco a pronikal do jeho mysli nitrozpytem, zřejmě ho chtěl zkusit psychicky ochromit. Voldemort jenom máchl hůlkou a s výkřikem Crucio! srazil všechny přítomné k zemi. Cítil se vyčerpaný, jako by kouzlil a přitom nespal celé dny. Netušil, kde mladí kouzelníci vzali tolik síly, ale teď už mu to mohlo být jedno. Zkosil je silou své nenávisti a vzteku, sledoval, jak se vzpínají v křečích u jeho nohou. V očích se mu zalesklo vítězství.